Zlomená podkova
2. Cliversův kaňonDusot koňských kopyt, který už hodnou chvíli doléhal k Jackovým uším, se zhmotnil v hustý oblak prachu. Na vzdálenost necelé čtvrt míle ještě nerozeznával Jack ani koně, ani jezdce, ale věděl, že toto setkání v tomto odlehlém místě nemusí být příjemné.
Cliversův kaňon se táhl od východu na západ v délce asi třiceti mil. Protínal jako řez nožem náhorní plošinu, která tvořila přirozenou překážku mezi východem a západem. Tudy táhli kdysi osadníci do Kalifornie, pokud si nezvolili severnější trasu přes Kansas a Colorado. Tudy vedly trasy mezků, v těchto místech čekávali Indiáni na své oběti. A také byla tato krajina známa jako útočiště četných zločineckých band, od nichž se stále nedařilo tento kraj vyčistit. Cesta kaňonem byla obtížná, v některých ročních obdobích pak zcela nesjízdná. Pro běžné spojení mezi Longhillem a Horse Pointem se používala dostavníková trasa, která se kaňonu vyhýbala, byla však asi o čtyřicet mil delší.
Kaňon byl v tomto místě široký téměř míli, ale o kus dál po proudu se zužoval místy až na padesát šedesát yardů. Poklidná říčka Silver Creek zcela jistě získala své jméno podle barvy vody, která tu byla průzračná jako křišťál a proháněly se v ní ryby jakoby jen čekající na svého rybáře. Ale Jack nebyl v tuto chvíli schopen obdivovat přírodní krásy.
Zastavil se v očekávání, jací že to jezdci se vynoří z toho oblaku prachu, který se k němu blížil rychlostí expresu.
Brzy viděl, že těch jezdců je šest.
Když spatřili osamělého jezdce uprostřed cesty, zpomalili a posléze se zastavili. Jack si je prohlížel očima hluboko ukrytýma ve stínu svého klobouku. Byl by v této chvíli nejraději, kdyby ti muži projeli kolem a nevšimli si jej, ale jak se zdálo, těch šest zarostlých chlapíků ho jen tak projet nenechá. Jackovi se pranic nelíbili.
Jejich ruce se zatím držely až příliš daleko od revolverových pouzder, jako kdyby si byli jisti, že jim od toho hubeného zaprášeného zelenáče nehrozí žádné nebezpečí.
Dost se ve svém odhadu mýlili. Jack uměl vzít do ruky zbraň, pokud toho bylo potřeba, a byl ochoten se o svůj život porvat. Z vězení neunikl proto, aby se nechal zastřelit šesti vagabundy, ani proto, aby se nechal dopadnout pro odměnu vypsanou seržantem Calhounem.
Tito muži tady však nevypadali na to, že by měli něco společného s věznicí El Establo, dokonce ani nepůsobili dojmem mužů zákona. Především Jack si byl téměř jist tím, že Calhounovi muži už ztratili jeho stopu, a pak, tahle zvláštní cháska mu přijížděla vstříc, tedy z opačné strany. Nu, ale opatrnosti nezbývá ani tady. Jack byl rozhodnut, že se do rukou zákona už nevydá.
Pozorovali se hodnou chvíli. Jack odhadoval, jací lidé se asi mohou skrývat za těmi zarostlými tvářemi. A jejich koně mají za sebou pěkný příděl mil, říkal si Jack. A ti zdá se, mají naspěch...
„Co si na něm vemeš?“ donesl k němu vítr tichá slova.
„Nic, ale viděl nás. A všechno vytroubí šerifu Brandonovi.“
Tak vida, řekl si Jack. Jsou to vlastně kolegové. Pročpak asi prchají pryč z Longhillu? Vyloupili banku nebo ukradli stádo? Nebo snad...
„Hej, holobrádku,“ ozval se ten, který měl z nich nejlepšího koně, statného hnědáka. Byl to zjevně vůdce bandy. Dával to najevo svým vystupováním, a bylo zřejmé, že ostatní toto jeho postavení uznávají. Jack tady měl co dělat s mužem asi čtyřicetiletým, vysoké urostlé postavy, s dlouhými černými vlasy a vousy. „Nečum na nás a táhni si svou cestou,“ dodal vůdce bandy.
Jack si teď mohl být jist tím, že jakmile se opět vydá na cestu, čeká ho za několik vteřin zákeřný výstřel do zad. S těmito muži se zatím nikdy nesetkal, ale věděl, kam je zařadit. S lidmi, kteří se jim věrně podobali, prožil posledních pět let a denně se s nimi stýkal.
Zavrtěl hlavou.
„Zůstanu tady. Líbí se mi, jak svítí slunce.“
Nu, kdyby to nebyli zbabělci, tak by se snad odvážili vzít do ruky zbraň Jackovi tváří v tvář. Ale ani jeden z nich to neudělal.
„Seber se a zmiz nám z očí,“ zahřímal velitel bandy.
„Až po vás, hoši. Mám vás všechny na mušce,“ odvětil pokojně Jack, ale v duchu tak pokojný nebyl. Když stříhal dráty, které ho dělily od svobody, když ujížděl svůj závod o život a měl seržantovy pohůnky na své stopě, byl rozhodně klidnější než teď.
Nevěděl, co mu na téhle společnosti tolik vadí.
„Takových zelenáčů jako jsi ty jsme už potkali dost,“ mohl dál slyšet Jack. „Někteří chtěli být také tak důvtipní. Už nejsou.“
Jack trochu popohnal koně a ten volným krokem kráčel blíž k té skupince. Jack to udělal s chladným rozmyslem. Věděl, že v bubínku revolveru má přesně šest ran, a chtěl být v optimální vzdálenosti. Nemohl si však zdaleka být jist tím, že se mu těch šest chlapů podaří vyřídit. Proto by byl nejraději, kdyby se vše obešlo bez konfliktu.
„Je mi jedno, čím jste se v Longhillu zabývali, pánové,“ řekl Jack. „Až do této chvíle jste mi byli lhostejní, a až zmizím támhle za tím skaliskem, rychle na vás zapomenu.“
V tu chvíli ovšem Jack netušil, jak strašlivě se při vyslovení této věty mýlí.
Odpovědí mu byl jen hulvátský smích. Jackovi se zdálo, jako by výpary z levné whisky, jimiž tito muži na dálku čpěli, dolétly až k jeho citlivému nosu. A pak zpozorněl.
Ten kůň, na kterém seděl ten ničema... Ten hnědák...
Jeho rysy ztvrdly.
„Odkud máte toho koně, pane,“ snažil se dál jednat slušně.
„Co je ti potom, greenhorne?“ odpověděl mu opět neurvalý hlas.
„Velmi mnoho. Já toho koně totiž znám. Jmenuje se Davenport a patří rančerovi Rashamovi z Longhillu.“
„Vida, tak náš holobrádek se vyzná i v koních,“ smál se desperát.
„Ovšemže se vyznám v koních. A tohoto bych poznal i se zavřenýma očima. Odkud ho máte?“
„Koupil jsem ho. Včera.“
„Od koho?“
„Copak vím? Na jednom ranči. Od takového ryšavého chlápka.“
„To souhlasí. Pan Rasham je skutečně ryšavý. Ale já tvrdím, že jste toho koně koupil za pět prstů.“
„Hele, mladej, tebe asi mrzí, že tu svou pohlednou hlavičku pořád nosíš na tom hubeným krku.“
„Jste zloděj, pane,“ řekl Jack a byl přesvědčen, že odpovědí mu bude smršť výstřelů. Nestalo se tak. Jako kdyby si s ním chtěli ještě pohrát. Nebo to byli skuteční zbabělci.
„Shawnovi Hungerovi ještě nikdo do očí neřekl, že je zloděj. Potřeboval jsem koně, koupil jsem jej za dvacet dolarů.“
Desperát se Jackovi nepřímo představil, což znamenalo, že Jack nemá z tohoto místa odejít živý. To jméno Jack znal. Tento muž byl už hodný čas postrachem této krajiny, a to kolem, to byla jeho banda. Vraždy, loupeže, násilí, krev, takovou stopu za sebou Shawn Hunger zanechával, až do této chvíle šťastně unikaje rukám zákona.
Co vlastně tahle cháska provedla v Longhillu? Skutečně jen kradli koně?
„Pan Rasham by neprodal za dvacet dolarů koně, který má cenu tisícovky,“ řekl klidně Jack. „Pan Rasham by totiž toho koně vůbec nikdy neprodal.“
Shawnovy oči se zablýskaly i v hlubokém stínu klobouku.
To byl rozhodující okamžik. Teď už mohla následovat jen jedna odpověď.
Ve chvíli, kdy ruce Shawna Hungera sjížděly k revolverovým pouzdrům, Jack už neseděl na koni. Vozil se na hřbetě tohoto zvířete tři týdny a docela si je za tu dobu oblíbil. Tenhle koník ho nesl na svém hřbetě, když ujížděl před seržantem Calhounem, když prchal z potupného vězení. A přece tady, téměř u cíle své cesty, se dostal do situace, kdy musel svého koně obětovat.
Ukryl se za jeho hřbetem a to mu zachránilo život.
Jakmile velitel bandy sáhl po zbraních, byl to pokyn i pro jeho muže, aby poslali do těla toho mladíka svou porci olova. Netušili ovšem, s kým mají tu čest.
Jack ještě ani nestál na zemi a jeho revolvery promluvily. Dřív, než proti němu byl vypálen byť i jen jediný výstřel, váleli se tři jeho nepřátelé na zemi s prostřelenou hrudí.
Kolem Jackovy hlavy prolétl déšť kulek, ale první salva jej nezasáhla. Zato mohl zaslechnout svého koníka, jak žalostně zařehtal. Ubohé zvíře pomalu klesalo k zemi, když Jack vyslal čtvrtý výstřel. Nezasáhl muže, na kterého mířil, jen jeho koně, ale to stačilo, aby tohoto svého nepřítele na chvíli zneškodnil. Padl na zem a znehybněl, zatímco žalostně naříkající zvíře prchalo pryč..
Ucítil palčivou bolest v noze a pochopil, že ho jeden výstřel zasáhl. Přesto však stačil zamířit a vystřelit ještě jednou. Pátý nepřítel se v tu chvíli válel v prachu.
Jack teď ležel na zemi, ukryt za hřbetem zmítajícího se koně. Byl by v tu chvíli docela rád, kdyby výstřel jeho věrné zvíře na místě usmrtil, protože převalující se kůň jej ohrožoval svými kopyty a Jack chtě nechtě musel ze svého úkrytu pryč.
Vystřelil po šesté.
Zbýval mu už jen jediný terč.
Samotný Shawn Hunger na Davenportovi.
Stěny kaňonu začínaly pomalu vracet ozvěnu výstřelů, údolí bylo přímo syto ohlušujícího třesku.
Ale Shawn seděl na Davenportovi. Jack nechtěl tohoto koně zasáhnout. Nic takového by nikdy neudělal. Proto mířil na desperátovu hlavu.
Netrefil.
Uvědomil si, že je bezbranný. Bezmocně ležel přitisknut k zemi, v ruce třímal již prázdnou zbraň. Puška vězela v sedlovém pouzdru, a byla teď mimo dosah.
Shawn Hunger seděl v sedle dvacet metrů od něj. Byl to muž protřelý desítkami přestřelek a soubojů. Jack slyšel, že se mu někdo hned tak nevyrovná, a přece se dopustil té osudové chyby, že v přestřelce s neznámým mladíkem přišel o celou svou bandu. Ale byl až příliš zkušený na to, aby si uvědomil, že Jack právě vypálil svůj poslední náboj.
Popohnal Davenporta. Kůň zastavil svými kopyty těsně vedle Jackova ležícího těla. Jack cítil, jak mu něco horkého teče po stehně, a věděl, že je to jeho krev. Viděl těsně vedle své tváře koňská kopyta. Kopyta koně, kterého tak dobře znal.
„Tak to je tvůj konec, hochu,“ slyšel z výšky posměšná slova. Shawn seskočil z koně. Jack spatřil jezdecké boty s vysokými podpatky, opatřené velkými ostruhami. Ty boty udělaly jeden krok, pak druhý. Stín vysokého muže mu zaclonil slunce.
„Kdo vlastně jsi?“ zeptal se Shawn. Teď v jeho řeči neslyšel posměch, teď to byl výraz úcty k protivníkovi, který téměř najednou vyřídil celou jeho bandu. A to Shawn ještě nevěděl, čemu vděčí za to, že je stále ještě naživu. „Podcenil jsem tě, hochu, to si musím přiznat. Vyřídil jsi čtyři moje chlapy, a to se zatím nikomu nepodařilo. Kdo vlastně jsi?“
„To ti povím, až tvou duši pošlu na onen svět.“
Shawn se uchechtl.
„Potřeboval bych takového muže, jako jsi ty. Dokonce bych ti i odpustil, co jsi mi dnes provedl.“
„Ovšem, zbavil jsem tě nepohodlných svědků tvých zločinů, Shawne Hungere.“
„Vidím, že jsme ze stejné branže,“ pokračoval Shawn, jako kdyby neslyšel, co Jack řekl. „Spolu budeme nepřemožitelní.“
„Táhni k čertu,“ zasípěl Jack. Bolest z nohy mu začínala pomalu prostupovat celým tělem.
„Škoda,“ řekl Shawn. „O svém osudu jsi rozhodl sám,“ dodal a vyhoupl se znovu do sedla. Tohoto krátkého okamžiku chtěl Jack využít k tomu, aby do bubínku svého revolveru vsunul aspoň jeden náboj. Jakmile se však pohnul, vystřelila mu do nohy prudká bolest.
Dobře mířený výstřel z revolveru mu vyrazil zbraň z ruky, až odlétla k nedalekým keřům.
Nad Jackem se rozložil mohutný stín. Shawn pobídl Davenporta a ten se vztyčil na zadních nohou. Kůň se sice zdráhal, ale týrané tělo brzy podlehlo nátlaku velkých ostruh.
Davenportova kopyta dopadla na zem tam, kde ještě před okamžikem ležel Jack. To, že kůň zaváhal, Jackovi zachránilo život, protože by mu tak prudký náraz nepochybně rozdrtil hrudní koš. Jack se stačil odvalit o yard dál, bohužel opačným směrem, než ležela jeho zbraň.
Zvíře zařehtalo a znovu stálo na zadních. Tentokrát to Jack nestihl. Jedno kopyto jej udeřilo do ramene a proměnilo je v krvavý potok.
„Davenporte, shoď ho,“ chtěl vykřiknout Jack, ale z hrdla se mu vydralo jen zasípění. Znovu se překulil, znovu unikl dalšímu vražednému pokusu. Jack si byl jist tím, že žije teď jenom proto, že Davenport se úporně brání Shawnovým příkazům. Ale byl si jist, že pokud se něco nestane, brzy těmto útokům podlehne.
Znovu těsně nad svou hlavou zahlédl Davenportova kopyta. Ještě jednou uhnul. A viděl koňské kopyto, jak se k němu blíží. Napříč kovovým obloukem podkovy v tom zlomku vteřiny spatřil tenkou prasklinku. Pak už ten buchar dopadl těsně vedle jeho těla.
Tu se Jack vztyčil a nedbaje bolesti se chytil levé Shawnovy nohy. Shawn útok z této strany nečekal a svezl se ze sedla. Dopadl vedle Jacka.
Váleli se v prachu v objetí, které mělo daleko k jakýmkoli přátelským projevům. Jack se snažil svého nepřítele uškrtit, zatímco Shawn hledal u svého opasku nůž.
Shawn byl vysoký, štíhlý, šlachovitý muž, a v jeho svalech byla ukryta železná síla. Jack byl dobře o patnáct let mladší, ale měl svaly zocelené pětiletým pobytem ve vězení. Byl však oslaben průstřelem nohy a téměř neovládal levou ruku poté, co jej do ramene kopl Davenport. Kdyby měl Jack levou ruku zdravou, byl by Shawna uškrtil.
Takto se však stalo, že Shawn se ke své zbrani dostal dřív, než mu Jackovy prsty uzavřely průchod krve v krkavicích.
Jack byl nucen uvolnit sevření a bránit se útoku nožem. Musel však Shawnovu pravici chytit oběma rukama, aby zabránil hrotu nože proniknout do jeho hrudi. Tak se stalo, že Shawn měl volnou levičku, a tou udeřil.
Ještě jednou.
Jackovi se zatmělo před očima, svět se zatočil a pak na něj dolehla neskutečná tíha.
